The church of Pergamos began at the Edict of Milan in 313, where the fourth treaty marriage of Daniel chapter eleven took place between Constantia and Licinius. Constantia was given as a treaty bride to Licinius, emperor of the east, by the western emperor Constantine the Great. Constantia was Constantine’s half-sister and her marriage took place in conjunction with the issuing of the Edict. The marriage treaty did not last and the civil war was thereafter re-engaged. Constantia stayed with Licinius throughout the civil war, and pled for Constantine to spare his life after he defeated Licinius in 324. Constantine initially spared Licinius, but later ordered his execution. Constantia herself then lived on at Constantine’s court until about 330.

Počátek církve v Pergamu se datuje k vydání milánského ediktu v roce 313, kdy se uskutečnil čtvrtý smluvní sňatek z jedenácté kapitoly knihy Daniel, a to mezi Constantií a Liciniem. Západní císař Konstantin Veliký dal Constantii za manželku východnímu císaři Liciniovi na stvrzení smlouvy. Constantia byla Konstantinovou polorodou sestrou a její sňatek se uskutečnil v souvislosti s vydáním ediktu. Sňatková smlouva neměla dlouhého trvání a následně se znovu rozhořela občanská válka. Constantia zůstala po celou občanskou válku s Liciniem, a když ho Konstantin v roce 324 porazil, prosila Konstantina, aby Liciniovi ušetřil život. Konstantin zprvu Licinia ušetřil, později však nařídil jeho popravu. Sama Constantia pak žila na Konstantinově dvoře přibližně do roku 330.

The fourth treaty marriage of Daniel eleven in February of 313 began the symbolic period represented by Pergamos, and the church of Pergamos continued unto the church of Thyatira, which began when the papal power took the throne in 538. 538 marked the end of Pergamos and it also marked the fifth treaty marriage of Daniel eleven, as the papal church took its seat upon the throne through a prophetic treaty marriage with the civil powers of Rome. Pergamos began with an alpha marriage treaty in 313 and ended with an omega treaty marriage in 538. In 1798, the kings of Europe divorced their papal bride when Napoleon took the pope into captivity.

Čtvrtý smluvní sňatek z jedenácté kapitoly knihy Daniel, uzavřený v únoru roku 313, zahájil symbolické období představované Pergamem a pergamská církev trvala až do nástupu thyatirské církve, jejíž období začalo, když papežská moc v roce 538 nastoupila na trůn. Rok 538 znamenal konec Pergamu a zároveň i pátý smluvní sňatek z jedenácté kapitoly knihy Daniel, neboť papežská církev usedla na trůn prostřednictvím prorockého smluvního sňatku se světskými mocemi Říma. Období Pergamu začalo sňatkovou smlouvou alfa v roce 313 a skončilo smluvním sňatkem omega v roce 538. V roce 1798 se evropští králové rozvedli se svou papežskou nevěstou, když Napoleon zajal papeže.

The captivity and divorce of the papal bride had been typified by the very first treaty marriage in Daniel eleven, which was consummated between the Ptolemaic and Seleucid empires. In fulfillment of verses six through eight, in 252 BC, Ptolemy II Philadelphus (king of the south) gave his daughter Berenice in marriage to Antiochus II Theos (king of the north) to end the Second Syrian War. The agreement required Antiochus to set aside his wife Laodice and her sons. After Ptolemy II died in 246 BC, Antiochus took Laodice back and put Berenice away. Laodice then had Antiochus poisoned and arranged the murder of Berenice and her infant son. Thus, Berenice, as the verse records, did “not retain the power” and was “given up.”

Zajetí a rozvod papežské nevěsty byly předobrazeny již prvním sňatkem sjednaným smlouvou, o němž pojednává jedenáctá kapitola knihy Daniel a který byl uzavřen mezi ptolemaiovskou a seleukovskou říší. Proroctví šestého až osmého verše se naplnilo, když roku 252 př. n. l. dal Ptolemaios II. Filadelfos (král jihu) svou dceru Bereníké za manželku Antiochovi II. Theovi (králi severu), aby ukončil druhou syrskou válku. Dohoda vyžadovala, aby Antiochos zapudil svou manželku Láodiké i její syny. Po smrti Ptolemaia II. roku 246 př. n. l. přijal Antiochos Láodiké zpět a Bereníké zapudil. Láodiké pak dala Antiocha otrávit a zosnovala vraždu Bereníké i jejího syna v kojeneckém věku. Bereníké si tedy, jak uvádí zmíněný verš, „neudržela moc“ a „byla vydána“.

Ptolemy III Euergetes, Berenice’s brother (“a branch of her roots”), became king of Egypt and invaded the Seleucid kingdom to avenge his sister, beginning the Third Syrian War, from 246 to 241 BC. Ptolemy captured major cities (including Seleucia and Antioch), advanced deep into Seleucid territory, and carried off enormous spoil, including many idols and sacred vessels that Cambyses had earlier taken from Egypt. He returned to Egypt with the loot, fulfilling the prediction that their gods and precious articles would be carried captive to Egypt.

Ptolemaios III. Euergetés, bratr Bereníké („výhonek z jejích kořenů“), se stal egyptským králem a vpadl do seleukovské říše, aby pomstil svou sestru, čímž zahájil třetí syrskou válku, která probíhala v letech 246–241 př. n. l. Ptolemaios dobyl významná města (včetně Seleukie a Antiochie), pronikl hluboko na území Seleukovců a odvezl obrovskou kořist, včetně mnoha model a posvátných nádob, které Kambýsés dříve odvezl z Egypta. S kořistí se vrátil do Egypta, čímž naplnil předpověď, že jejich bohové a drahocenné předměty budou odvlečeni do egyptského zajetí.

The first treaty marriage of Daniel eleven typified the treaty marriage of 538 between papal Rome and the kings of Europe. In verses six through eight, the southern king gives a bride to establish a treaty that is thereafter broken. The broken treaty is followed by an invasion of the northern kingdom, the conquest of its territory, and the removal of its treasures. In the corresponding history, Napoleon, representing the king of the south, imposed the Treaty of Tolentino upon the Papal States in 1797. The following year, French forces under General Berthier entered Rome and took Pope Pius VI, representing the king of the north, captive. The French also seized treasures from Rome and carried them to France, paralleling Ptolemy’s removal of treasures from the northern kingdom to Egypt.

První sňatkové spojenectví popsané v jedenácté kapitole knihy Daniel bylo předobrazem sňatkového spojenectví z roku 538 mezi papežským Římem a evropskými králi. Ve verších šest až osm dává král jihu nevěstu, aby tak uzavřel smlouvu, která je následně porušena. Po porušení smlouvy následuje vpád do severního království, dobytí jeho území a odvezení jeho pokladů. V odpovídajících dějinných událostech Napoleon, představující krále jihu, vnutil roku 1797 Papežskému státu smlouvu z Tolentina. Následujícího roku vstoupila francouzská vojska pod velením generála Berthiera do Říma a zajala papeže Pia VI., představujícího krále severu. Francouzi se také zmocnili pokladů v Římě a odvezli je do Francie, podobně jako Ptolemaios odvezl poklady ze severního království do Egypta.

The marriage treaty at Milan in 313 ended a civil war, just as the marriage treaty of the northern and southern empires of Ptolemy II Philadelphus and Antiochus II Theos ended the Second Syrian War. The divorce of the western and eastern empires in 324 was typified by Antiochus divorcing his Egyptian treaty bride in 246 BC. Both divorces align with the divorce of 1798.

Sňatková smlouva uzavřená v Miláně roku 313 ukončila občanskou válku, stejně jako sňatková smlouva mezi severní a jižní říší Ptolemaia II. Filadelfa a Antiocha II. Thea ukončila druhou syrskou válku. Rozvod západní a východní říše roku 324 měl svůj předobraz v tom, že se Antiochos roku 246 př. n. l. rozvedl se svou egyptskou nevěstou, kterou si vzal na základě smlouvy. Oba rozvody odpovídají rozvodu z roku 1798.

Pergamos covers 225 years from 313 unto 538. It began with the second treaty marriage of pagan Rome and ended with the first treaty marriage of papal Rome. The prophetic history of Pergamos links the two treaty marriages of pagan Rome with the two treaty marriages of papal Rome, just as the line of seven Cleopatras links the two treaty marriages of the Seleucid empire with the two treaty marriages of pagan Rome. Two marriages in the Seleucid empire were linked by Cleopatra to the two marriages of the empire of pagan Rome, which were in turn linked to the two marriages of papal Rome by the symbolic church of Pergamos.

Pergamon zahrnuje období 225 let od roku 313 do roku 538. Toto období začalo druhým smluvním sňatkem pohanského Říma a skončilo prvním smluvním sňatkem papežského Říma. Prorocké dějiny Pergamu propojují dva smluvní sňatky pohanského Říma se dvěma smluvními sňatky papežského Říma, stejně jako linie sedmi Kleopater propojuje dva smluvní sňatky seleukovské říše se dvěma smluvními sňatky pohanského Říma. Dva sňatky v seleukovské říši byly prostřednictvím Kleopatry propojeny se dvěma sňatky říše pohanského Říma, které byly zase prostřednictvím symbolické církve v Pergamu propojeny se dvěma sňatky papežského Říma.

The alpha marriage of the Seleucid empire in 252 BC typified the omega marriage of Cleopatra Syra, daughter of Antiochus the Great, to Ptolemy V in 193 BC at Raphia. That marriage ended the Fifth Syrian War. The alpha treaty marriage of pagan Rome was accomplished in 40 BC between Mark Antony and Octavia. Octavia was the sister of Octavian, later known as Augustus Caesar. The marriage of 40 BC was in conjunction with the Treaty of Brundisium. Antony divorced Octavia for Cleopatra in 32 BC, thus re-engaging the civil war that had ended at the treaty in 40 BC. Mark Antony was the eastern antagonist and Octavian was the western rival. There were seven Cleopatras in Egyptian history. The first represented the omega marriage treaty of the Seleucid empire and the seventh and final Cleopatra represented the divorce of the alpha treaty marriage of pagan Rome.

Sňatek alfa seleukovské říše v roce 252 př. n. l. byl předobrazem sňatku omega Kleopatry Syry, dcery Antiocha Velikého, s Ptolemaiem V. v roce 193 př. n. l. v Rafii. Tento sňatek ukončil pátou syrskou válku. Smluvní sňatek alfa pohanského Říma byl uzavřen v roce 40 př. n. l. mezi Markem Antoniem a Octavií. Octavia byla sestrou Octaviana, později známého jako Augustus Caesar. Sňatek z roku 40 př. n. l. souvisel s uzavřením smlouvy z Brundisia. Antonius se v roce 32 př. n. l. rozvedl s Octavií kvůli Kleopatře, čímž znovu rozpoutal občanskou válku, která skončila uzavřením smlouvy v roce 40 př. n. l. Marcus Antonius byl východním protivníkem a Octavianus západním soupeřem. V egyptských dějinách bylo sedm Kleopater. První z nich představovala smluvní sňatek omega seleukovské říše a sedmá a poslední Kleopatra představovala rozvod, jímž zaniklo smluvní manželství alfa pohanského Říma.

Christ always illustrates the end with the beginning, so the alpha marriage of the Seleucids in 252 BC aligns with the omega marriage of the Seleucids in 193 BC. The alpha and omega of the Seleucid history both align with the alpha and omega marriages of both pagan and papal Rome. The omega marriage of pagan Rome in 313 was also the alpha treaty marriage of Pergamos, and it typified the omega treaty marriage of Pergamos, which was also the alpha marriage treaty of papal Rome in 538. This aligns both the alpha and omega treaty marriages of pagan Rome with the alpha marriage of papal Rome in 538. The omega marriage of papal Rome arrives at the soon-coming Sunday law. The alpha of 538 typifies the omega of the Sunday law, and the alpha of 538 was typified by the Treaty of Brundisium in 40 BC and the treaty marriage of the Edict of Milan in 313. The alpha marriage of the Seleucid empire in 252 BC aligns with the treaty marriage of papal Rome in 538, and as the alpha marriage of the Seleucid empire it also aligns with the omega marriage at Raphia in 193 BC.

Kristus vždy znázorňuje konec pomocí počátku, takže sňatek alfa Seleukovců v roce 252 př. Kr. odpovídá sňatku omega Seleukovců v roce 193 př. Kr. Alfa i omega dějin Seleukovců odpovídají sňatkům alfa i omega jak pohanského, tak papežského Říma. Sňatek omega pohanského Říma v roce 313 byl zároveň smluvním sňatkem alfa Pergamu a byl předobrazem smluvního sňatku omega Pergamu, který byl zároveň sňatkovou smlouvou alfa papežského Říma v roce 538. Smluvní sňatky alfa i omega pohanského Říma tak odpovídají sňatku alfa papežského Říma v roce 538. Ke sňatku omega papežského Říma dojde s brzkým příchodem nedělního zákona. Alfa roku 538 je předobrazem omegy nedělního zákona a předobrazy alfy roku 538 byly smlouva z Brundisia z roku 40 př. Kr. a smluvní sňatek milánského ediktu z roku 313. Sňatek alfa seleukovské říše v roce 252 př. Kr. odpovídá smluvnímu sňatku papežského Říma v roce 538 a jakožto sňatek alfa seleukovské říše odpovídá také sňatku omega u Rafie v roce 193 př. Kr.

The treaty marriages of north and south in 252 and 193 BC align with the treaty marriage of 538, which aligns with the treaty marriages of pagan Rome in 40 BC and 313. All five treaty marriages represented within the history of Daniel eleven find the perfect fulfillment at the sixth and final treaty marriage at the soon-coming Sunday law. The first two marriages are wars between northern and southern antagonists, and the third and fourth represent civil war between east and west. The fifth and sixth marriages represent spiritual warfare between east and west; between Orthodox and Roman Catholicism; or between state and church. A primary distinction between Orthodox and Roman Catholicism is that the Orthodox accept what is called “caesaropapism.”

Sňatková spojenectví severu a jihu z let 252 a 193 př. n. l. odpovídají sňatkovému spojenectví z roku 538, které zase odpovídá sňatkovým spojenectvím pohanského Říma z let 40 př. n. l. a 313. Všech pět sňatkových spojenectví zachycených v dějinách popsaných v jedenácté kapitole knihy Daniel nachází své dokonalé naplnění v šestém a posledním sňatkovém spojenectví, k němuž dojde při brzkém zavedení nedělního zákona. První dva sňatky jsou válkami mezi protivníky ze severu a jihu, zatímco třetí a čtvrtý představují občanskou válku mezi východem a západem. Pátý a šestý sňatek představují duchovní válku mezi východem a západem; mezi pravoslavím a římským katolicismem; nebo mezi státem a církví. Jedním z hlavních rozdílů mezi pravoslavím a římským katolicismem je to, že pravoslavní přijímají takzvaný „césaropapismus“.

Caesaropapism

Césaropapismus

Caesaropapism is the combination of church and state with the state in control of the relationship. Roman Catholicism rejects that structure and holds to the 533 Decree of Justinian that identified the Roman Catholic church as the head of the churches and also the corrector of heretics. The spiritual struggle of the last two treaty marriages was over whether the man, representing civil authority, rules over the woman, representing church authority. The spiritual war also included differences in certain aspects of worship within the church and the teaching identified as “filioque.”

Césaropapismus je spojením církve a státu, v němž má rozhodující postavení stát. Římský katolicismus tuto strukturu odmítá a přidržuje se Justiniánova dekretu z roku 533, který označil římskokatolickou církev za hlavu církví a také za napravovatelku heretiků. Duchovní zápas spojený s posledními dvěma sňatky uzavřenými na základě smlouvy se vedl o to, zda muž, představující světskou moc, vládne nad ženou, představující církevní moc. Součástí duchovní války byly také rozdíly v některých aspektech bohoslužby v církvi a učení označované jako „filioque“.

Filioque

Filioque

Filioque means “and the son.” To understand the significance of the term “filioque” requires a prophetic consideration of the city of Nicaea where the “Nicene Creed” was first adopted. Nicaea connects prophetically with the line of Islam, for it is there that the second historical battle of Nicaea is marked, and it also connects prophetically with the spiritual warfare of eastern and western Catholicism. Pope Leo, as a symbol, is also connected with Nicaea and the Nicene Creed’s prophetic testimony.

Filioque znamená „i Syna“. K pochopení významu termínu „filioque“ je třeba nahlížet na město Nikaiu, kde bylo poprvé přijato „nikajské vyznání víry“, z prorockého hlediska. Nikaia prorocky souvisí s linií islámu, neboť právě zde je vyznačena druhá historická bitva u Nikaie, a prorocky souvisí také s duchovním bojem východního a západního katolicismu. Papež Lev je jakožto symbol rovněž spjat s Nikaiou a s prorockým svědectvím nikajského vyznání víry.

Six treaty marriages are marked in Daniel eleven and the first four are military conflicts between either north and south or east and west. The last two are spiritual conflicts between the Orthodox Catholics of the east and the Roman Catholics of the west. The sixth and final treaty marriage will include the symbolism of the struggle over the Nicene Creed, and it will include a pope Leo, and will ultimately uphold the Roman Catholic understanding of the combination of church and state, which rejects the “caesaropapism” held by the eastern Orthodox that identifies the civil power as authority over the church.

V jedenácté kapitole knihy Daniel je uvedeno šest smluvních sňatků, z nichž první čtyři představují vojenské konflikty mezi severem a jihem nebo mezi východem a západem. Poslední dva představují duchovní konflikty mezi pravoslavnými katolíky na východě a římskými katolíky na západě. Šestý a poslední smluvní sňatek bude zahrnovat symboliku zápasu o nicejské vyznání víry, bude v něm figurovat papež Lev a v konečném důsledku potvrdí římskokatolické pojetí spojení církve a státu, které odmítá „césaropapismus“ zastávaný východními pravoslavnými, podle něhož je světská moc autoritou nad církví.

“But what is the ‘image to the beast’? and how is it to be formed? The image is made by the two-horned beast, and is an image to the beast. It is also called an image of the beast. Then to learn what the image is like and how it is to be formed we must study the characteristics of the beast itself—the papacy.

„Co je však ‚obraz pro šelmu‘? A jak má být vytvořen? Tento obraz vytváří šelma se dvěma rohy a je to obraz pro šelmu. Nazývá se také obrazem šelmy. Abychom tedy poznali, jaký tento obraz je a jak má být vytvořen, musíme zkoumat charakteristické rysy samotné šelmy — papežství.

“When the early church became corrupted by departing from the simplicity of the gospel and accepting heathen rites and customs, she lost the Spirit and power of God; and in order to control the consciences of the people, she sought the support of the secular power. The result was the papacy, a church that controlled the power of the state and employed it to further her own ends, especially for the punishment of ‘heresy.’ In order for the United States to form an image of the beast, the religious power must so control the civil government that the authority of the state will also be employed by the church to accomplish her own ends.” The Great Controversy, 443.

„Když se prvotní církev zkazila tím, že se odchýlila od prostoty evangelia a přijala pohanské obřady a zvyky, ztratila Božího Ducha i Boží moc; a aby mohla ovládat svědomí lidí, hledala podporu světské moci. Výsledkem bylo papežství, církev, která ovládala státní moc a využívala ji k prosazování vlastních cílů, zvláště k trestání ‚kacířství‘. Aby Spojené státy vytvořily obraz šelmy, musí náboženská moc ovládnout světskou vládu natolik, že církev bude rovněž využívat státní moc k uskutečňování vlastních cílů.“ Velký spor věků, 443.

Caesaropapism and filioque represent the two primary differences between the western and eastern Catholics. One is an argument over civil authority; the other is a theological argument over whether the Holy Spirit “proceeds” from the Father alone or the Holy Spirit proceeds from both the Father and Son. The Roman Catholic church believes the Holy Spirit proceeds from both, and the eastern church rejects “filioque,” arguing against the addition that the Holy Spirit proceeds from Christ. The theory of filioque was slowly added to the original Creed that was produced at the council of Nicaea in 325, four years after the first Sunday law, and one year after Constantine defeated Licinius to become the sole ruler of the empire of Rome. The original Creed did not include the issue of “filioque” that would ultimately become one of two major reasons the eastern and western Catholic churches separated.

Césaropapismus a filioque představují dva hlavní rozdíly mezi západními a východními katolíky. V prvním případě jde o spor o světskou moc; ve druhém o teologický spor o to, zda Duch svatý „vychází“ pouze z Otce, nebo zda vychází z Otce i Syna. Římskokatolická církev věří, že Duch svatý vychází z obou, zatímco východní církev odmítá „filioque“ a vyslovuje se proti dodatku, podle něhož Duch svatý vychází z Krista. Teorie filioque byla postupně začleňována do původního vyznání víry, které bylo formulováno na nicejském koncilu v roce 325, čtyři roky po vydání prvního nedělního zákona a rok poté, co Konstantin porazil Licinia a stal se jediným vládcem Římské říše. Původní vyznání víry nezahrnovalo otázku „filioque“, která se nakonec stala jedním ze dvou hlavních důvodů odloučení východní a západní katolické církve.

At the Council of Constantinople in 381, the Nicene Creed was expanded into what became known as the Nicene-Constantinopolitan Creed. The expanded statement concerning the Holy Spirit included the words “who proceeds from the Father.” This remains the form of the Creed used by the Eastern Orthodox churches, without the later addition of the filioque. Fifty years later, at the Council of Ephesus in 431, the faith established at Nicaea in 325 was reaffirmed, and the council prohibited the introduction of a different faith in place of the Nicene confession. This prohibition has been used by the Eastern Church as an argument against adding the filioque to the Creed. At the Third Council of Toledo in 589, the filioque appeared in the Latin form of the Creed used in Spain. Its use was associated with opposition to Arianism among the Visigoths, emphasizing the full divinity of the Son. The Third Council of Toledo is therefore widely recognized as an important early milestone in the incorporation of the filioque into the Western Creed.

Na konstantinopolském koncilu roku 381 bylo nicejské vyznání víry rozšířeno do podoby, která vešla ve známost jako nicejsko-cařihradské vyznání víry. Rozšířená formulace týkající se Ducha svatého obsahovala slova „jenž z Otce vychází“. Východní pravoslavné církve dodnes užívají tuto podobu vyznání víry bez pozdějšího dodatku filioque. O padesát let později, na efezském koncilu roku 431, byla znovu potvrzena víra přijatá v Nikáji roku 325 a koncil zakázal zavádět jinou víru namísto nicejského vyznání. Tento zákaz východní církev používala jako argument proti doplnění vyznání víry o filioque. Na třetím toledském koncilu roku 589 se filioque objevilo v latinském znění vyznání víry užívaném ve Španělsku. Jeho užívání souviselo s odporem vůči arianismu mezi Vizigóty a zdůrazňovalo plné božství Syna. Třetí toledský koncil je proto obecně považován za významný raný mezník v začleňování filioque do západního znění vyznání víry.

In the 8th and 9th centuries, the filioque became standard in the churches under Charlemagne and the Carolingians. It was defended at Western synods and gradually accepted across Latin Europe outside Rome. The East became aware of the addition and began to object.

V 8. a 9. století se filioque stalo normou v církvích pod vládou Karla Velikého a Karlovců. Bylo obhajováno na západních synodách a postupně přijímáno v celé latinské Evropě s výjimkou Říma. Východ se o tomto dodatku dozvěděl a začal proti němu vznášet námitky.

In 1014, Pope Benedict VIII officially introduced the Creed with the filioque into the Mass at Rome. This is the point at which the filioque became standard in the Roman liturgy. It is often treated as the decisive Western step. In 1054, the mutual excommunications of the Great Schism took place, and the filioque was one of the major theological issues already dividing East and West.

V roce 1014 papež Benedikt VIII. oficiálně zavedl do mše v Římě vyznání víry s dodatkem filioque. Právě tehdy se filioque stalo standardní součástí římské liturgie. Tento krok je často považován za rozhodující krok Západu. V roce 1054 došlo v rámci velkého schizmatu ke vzájemným exkomunikacím a filioque bylo jednou z hlavních teologických otázek, které již tehdy rozdělovaly Východ a Západ.

At the Council of Florence in 1438/39, the Roman Church reaffirmed the filioque and papal supremacy. The emperor of the east, John Paleologos, attended that council. Paleologos was the elder brother and predecessor of Constantine the eleventh, who fulfilled the one-hundred-and-fifty-year prophecy that ended on July 27, 1449. At the council of 1438/39, Emperor John Paleologos sought military and economic support against the Ottomans, and in so doing accepted the Roman Catholic position of filioque and papal supremacy. When he and the Greek entourage returned to Constantinople, the eastern church rejected the agreement. Currently the Roman Catholic Church and most apostate Protestant churches retain the filioque, and the Eastern Orthodox Church rejects it.

Na florentském koncilu v letech 1438/39 římská církev znovu potvrdila filioque a papežskou svrchovanost. Tohoto koncilu se zúčastnil východní císař Jan Palaiologos. Palaiologos byl starším bratrem a předchůdcem Konstantina XI., který naplnil stopadesátileté proroctví, jehož lhůta uplynula 27. července 1449. Na koncilu v letech 1438/39 usiloval císař Jan Palaiologos o vojenskou a hospodářskou podporu proti Osmanům a přitom přijal římskokatolické stanovisko k filioque a papežské svrchovanosti. Když se spolu s řeckým doprovodem vrátil do Konstantinopole, východní církev dohodu odmítla. V současnosti se římskokatolická církev a většina odpadlických protestantských církví nadále drží filioque, zatímco východní pravoslavná církev je odmítá.

In 325, the Council of Nicaea was called and attended by Constantine the Great, the symbol of the Pergamos church of compromise. In the seventeen years from the Edict of Milan unto the prophetic division of the empire in 330, the Nicene Creed was adopted.

V roce 325 svolal Konstantin Veliký, symbol pergamské církve kompromisu, nikajský koncil a také se jej zúčastnil. Během sedmnáctiletého období od milánského ediktu až do prorockého rozdělení říše v roce 330 bylo přijato nikajské vyznání víry.

In 533, the Decree of Justinian was made, and the next year in 534, Justinian’s Code was introduced, and in 538 the third obstacle was overcome by the papal power when the Goths were driven from the city of Rome. Then at the Third Council of Orleans, a Sunday law was enacted.

V roce 533 byl vydán Justiniánův dekret a následujícího roku, v roce 534, byl zaveden Justiniánův kodex. V roce 538 pak papežská moc překonala třetí překážku, když byli Gótové vyhnáni z města Říma. Poté byl na třetím orleánském koncilu přijat nedělní zákon.

The period from 313 to 330 represents the broader alpha fractal of the 225 years of the church of Pergamos, while the period from 533 to 538 represents its omega fractal. The year 313 marks the Edict of Milan, and 225 years later, in 538, a Sunday law was put in place. Within the broader alpha history, the period from the Edict of 313 to the first pagan Sunday law of 321 aligns with the period from the Decree of 533 to the first papal Sunday law in 538. Pergamos provides three representations of a legal enactment that precedes and leads to a Sunday law. Pergamos also represents the “falling away first” set forth by Paul in his second letter to the Thessalonian church.

Období let 313 až 330 představuje širší fraktál alfa 225letého období církve v Pergamu, zatímco období let 533 až 538 představuje její fraktál omega. V roce 313 byl vydán milánský edikt a o 225 let později, v roce 538, byl zaveden nedělní zákon. V rámci širších dějin alfy odpovídá období od ediktu z roku 313 po první pohanský nedělní zákon z roku 321 období od dekretu z roku 533 po první papežský nedělní zákon z roku 538. Pergamos poskytuje tři obrazy právního aktu, který předchází nedělnímu zákonu a vede k jeho zavedení. Pergamos rovněž představuje „odpadnutí, které přichází nejprve“, o němž Pavel píše ve svém druhém listu tesalonické církvi.

Let no man deceive you by any means: for that day shall not come, except there come a falling away first, and that man of sin be revealed, the son of perdition; Who opposeth and exalteth himself above all that is called God, or that is worshipped; so that he as God sitteth in the temple of God, shewing himself that he is God. 2 Thessalonians 2:3, 4.

Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede; neboť onen den nepřijde, dokud nejprve nenastane odpadnutí a nebude zjeven onen člověk hříchu, syn zatracení, který se protiví a povyšuje nade všechno, co se nazývá Bohem nebo co je uctíváno, takže jako Bůh usedá v Božím chrámu a vydává se za Boha. 2. Tesalonickým 2:3, 4.

The falling away that preceded the revealing of the pope of Rome as the man of sin is represented by the church of Pergamos. According to Paul, to misunderstand this truth is to believe a lie, and in consequence of believing the lie, all who do so will receive strong delusion (2 Thessalonians 2:10–12). The strong delusion corresponds to the judgment of the covenant people and the land where the covenant people were raised up. For the Laodicean Seventh-day Adventist church, the strong delusion is represented by their rejection of William Miller’s understanding that “the daily” in the book of Daniel is paganism in general, and more specifically, that it represented pagan Rome. For the United States, the strong delusion is not premised upon rejecting William Miller’s understanding of this passage, through which Miller came to understand that “the daily” was paganism. Rather, their delusion is based upon forgetting that the man of sin revealed after pagan Rome fell away was the papal power. Reagan typified that delusion when he forgot that he had known from childhood that the pope was the antichrist. When Reagan entered into the secret alliance with the mystery of iniquity in the 1980s, he typified the blindness that Donald Trump is understood in this prophetic application to repeat. Whether that blindness is willful or the result of misinformation, the prophetic interpretation presented here anticipates that Trump will repeat Reagan’s blindness and, according to Paul, receive strong delusion.

Odpadnutí, které předcházelo odhalení římského papeže jako člověka hříchu, je znázorněno sborem v Pergamu. Podle Pavla neporozumět této pravdě znamená uvěřit lži a všichni, kdo této lži uvěří, budou v důsledku toho vydáni mocnému působení bludu (2. Tesalonickým 2:10–12). Mocné působení bludu odpovídá soudu nad lidem smlouvy a nad zemí, v níž byl tento lid povolán k životu. V případě laodicejské Církve adventistů sedmého dne je mocné působení bludu znázorněno jejím odmítnutím výkladu Williama Millera, podle něhož „ustavičná“ v knize Daniel označuje pohanství obecně a konkrétněji představovala pohanský Řím. V případě Spojených států se mocné působení bludu nezakládá na odmítnutí toho, jak William Miller chápal tuto pasáž, jejímž prostřednictvím Miller dospěl k poznání, že „ustavičná“ znamená pohanství. Jejich blud naopak spočívá v tom, že zapomínají, že člověkem hříchu odhaleným po odpadnutí pohanského Říma byla papežská moc. Reagan tento blud předobrazil, když zapomněl, že již od dětství věděl, že papež je antikrist. Když Reagan v osmdesátých letech 20. století vstoupil do tajného spojenectví s tajemstvím nepravosti, předobrazil slepotu, kterou má podle této aplikace proroctví zopakovat Donald Trump. Ať už je tato slepota úmyslná, nebo je důsledkem mylných informací, zde předložený prorocký výklad předpokládá, že Trump zopakuje Reaganovu slepotu a podle Pavla bude vydán mocnému působení bludu.

Pergamos represents the period of compromise and falling away that preceded the enthronement of the papacy. This history aligns prophetically with the final years of the United States, a period that began with Ronald Reagan’s presidency. Whether Pergamos is considered from the Edict of 313 unto the Sunday law of 538; or the alpha fractal of Pergamos from the Edict unto the first Sunday law in 321; or the omega fractal of Pergamos from 533 unto the Sunday law of 538, all three lines represent the prophetic structure of a siege.

Pergamon představuje období kompromisů a odpadnutí, které předcházelo nastolení papežství. Tyto dějiny prorocky odpovídají posledním létům Spojených států, období, které začalo prezidentstvím Ronalda Reagana. Ať už se uvažuje o Pergamu od ediktu z roku 313 do nedělního zákona z roku 538; nebo o fraktálu alfa Pergamu od tohoto ediktu do prvního nedělního zákona z roku 321; nebo o fraktálu omega Pergamu od roku 533 do nedělního zákona z roku 538, všechny tři linie představují prorockou strukturu obléhání.

We will take up a siege in the next article.

V příštím článku se budeme zabývat jedním obléháním.