Řím ustanovuje vidění – číslo jedenáct

Právě tak jako 11. srpen 1840 potvrdil pravidla přijatá Millerem, po 11. září 2001 bylo těm, kdo byli ochotni vidět, zřejmé, že prorocké zásady přijaté organizací Future for America byly pravou biblickou metodologií pozdního deště, jak je vyložena v 28. kapitole Izajáše. Uplatnění reformní linie na reformní linii, jak je předloženo v posvátných dějinách, prokázalo, že 11. září 2001 byl opakováním 11. srpna 1840.

Viděli, že tak jako mocný anděl ze Zjevení deset sestoupil roku 1840, předobrazně tím znázornil svůj sestup v roce 2001. Oba andělé sestoupili v době, kdy se naplňovalo proroctví o islámu. Toto hnutí pak rostlo, jak muži i ženy odpovídali na účinnost této metodologie. Vedení laodicejského adventismu sedmého dne bylo v roce 1989, v čase konce, pominuto, a nyní tato církev vstoupila do svého závěrečného procesu zkoušky, když si Pán začal vybírat hnutí třetího anděla za své mluvčí posledních dnů.

Přední zásadou mezi pravidly danými pro poslední dny bylo trojí uplatnění proroctví. Zvláště v té době tomu tak bylo u trojího uplatnění tří běd, které tak jasně potvrdilo událost z 11. září 2001. Když byla tato pravda poctivě zkoumána, ti, kdo byli tehdy vedeni k Jeremjášovým „starým stezkám“ srdci hledajícími pravdu, prorocké naplnění spolu s platností pravidel prorockého výkladu přijatých hnutím třetího anděla.

Bylo rozpoznáno, že správné průkopnické porozumění dějinám prvního běda v deváté kapitole Zjevení představovalo islám. Bylo zřejmé, že falešný prorok Mohamed byl králem oněch dějin. V těchto dějinách měl islám zaútočit na Římskou říši a jeho způsob vedení války byl výslovně označen jako úder náhlý a neočekávaný. V tomto ohledu se rozumělo, že právě samotný způsob vedení války islámu poskytl etymologické kořeny slova „assassin“. V těchto dějinách měl islám sužovat vojska Říma a toto období se uzavřelo pod linií stopadesátiletého časového proroctví. Když toto časové proroctví skončilo 27. července 1449, započalo časové proroctví i dějiny druhého běda.

Začalo se tak další časové proroctví o třech stech devadesáti jednom roce a patnácti dnech, které skončilo 11. srpna 1840. V těchto dějinách byl vládcem, jenž představoval prorocké dílo islámu, Ottman, který byl v dějinách prvního běda předobrazen Mohammedem. Devátá kapitola říká, že v dějinách druhého běda islám usmrtí vojska Říma. Nadále budou uplatňovat způsob boje spočívající v náhlém a neočekávaném útoku, avšak v těchto dějinách byl poprvé vynalezen a použit střelný prach, a tak druhé běda představovalo způsob boje znázorněný náhlým útokem atentátníka a navíc zahrnovalo výbušniny.

Dne 11. září 2001 zasáhlo třetí běda islámu náhle duchovní vojska Říma výbušninami. Tato událost označila počátek několika linií prorocké pravdy, avšak byla zřetelně založena na dvou předchozích svědcích prvního a druhého běda. Tato událost jasně prokázala, že stejně jako zmocnění v milleritských dějinách dne 11. srpna 1840, kdy se naplnilo proroctví islámu o druhém běda a sestoupil anděl ze Zjevení 10, tak když přišlo proroctví islámu o třetím běda, označilo onoho dne sestoupení anděla ze Zjevení 18.

Hnutí Future for America bylo tehdy těmi, kdo byli ochotni vidět, rozpoznáno jako paralela mileritského hnutí. Islám třetího běda se od té chvíle stal prvořadou součástí poselství. Inspirace jasně učila, že když sestoupí anděl ze Zjevení, přijde pozdní déšť.

Když Lev z pokolení Judova začal otevírat širší porozumění pozdnímu dešti, vedl svůj lid ke knize Jóel, která je jedním z hlavních referenčních bodů pozdního deště. V tom okamžiku někteří z těch mužů, kteří se k hnutí připojili po 11. září 2001, dospěli k závěru, že hmyz v knize Jóel, jenž ničí Boží vinný kmen a předchází probuzení Půlnočního volání, představuje islám. Nemohli nebo nechtěli vidět, že tento hmyz představoval Řím.

Mocné světlo, které bylo přineseno rozpoznáním trojího uplatnění proroctví ve vztahu ke třem bědám, poskytlo jejich tvrzení, že hmyz představuje islám, neposvěcenou logickou oporu. Jak tomu bývá vždy, jakmile je přijata soukromá interpretace, dochází k překrucování Písma ve snaze podepřít falešný předpoklad. Ve své snaze obhájit svůj názor prokázali, že nerozuměli zásadě typu a antitypu.

V teologických a biblických studiích se termíny „typ“ a „antityp“ používají k popisu vztahu mezi dvěma prvky, z nichž jeden předobrazuje nebo předjímá druhý. Tento pojem často spadá pod širší kategorie „stín“ a „podstata“.

Typus je událost, osoba nebo instituce ve Starém zákoně, která předobrazuje nebo předjímá odpovídající událost, osobu nebo instituci v Novém zákoně. Slouží jako symbolický předchůdce. Antitypus je naplnění nebo uskutečnění typusu. Je to skutečnost, kterou typus předobrazoval. Pojem „stín“ a „podstata“ odpovídá vztahu mezi typem a antitypem. „Stín“ představuje (typus), zatímco „podstata“ představuje (antitypus).

V polemice o knize Joel po 11. září 2001 a o správné identifikaci papežského Říma, symbolizovaného čtyřmi druhy hmyzu, čímž je načrtnuto postupné ničení laodicejského adventismu, ti, kteří tvrdili, že oním hmyzem je islám, nejenže kladli neposvěcený důraz na trojí aplikaci tří běd, nýbrž také poukazovali na předobrazy, které ukazovaly na protipředobraz Říma, a tvrdili, že tyto předobrazy ve skutečnosti označují islám. Tím podali důkaz, že buď skutečně nerozuměli principu předobrazu a protipředobrazu, anebo se domnívali, že překrucování předobrazů je oprávněným prostředkem k ospravedlnění cíle.

V nynější polemice ohledně Říma je opět zřejmé, že ti, kteří zastávají mylný názor, že „lupiči“ z Daniela, kapitoly jedenácté, verše čtrnáctého, představují Spojené státy, správně nerozumějí ani trojímu uplatnění proroctví, ani principu typu a antitypu.

Když se ti, kdo zastávají názor, že „lupiči“ jsou Spojené státy, snaží podepřít své stanovisko, používají aplikaci trojího uplatnění tří Římů, aby údajně dokázali, že novodobý Řím, třetí projev Říma, jsou Spojené státy. V důvěře, že vědomě nevydávají křivé svědectví a že pouze projevují slepou neznalost pravidel trojí aplikace proroctví, používají prorockou charakteristiku prvních dvou Římů a tvrdí, že určitá charakteristika dějin Říma ztotožňuje novodobý Řím se Spojenými státy.

Pohanský Řím je prvním ze tří prorockých naplnění Říma. V osmé kapitole Danielovy knihy je pohanský Řím mužský malý roh. Ve druhé kapitole je pohanský Řím státnictvím. V Danielovi 7 se pohanský Řím rozděluje na desateré království.

Druhým projevem Říma je papežský Řím, který je v osmé kapitole ženským malým rohem, který je ve druhé kapitole církevním uměním vládnout a který je v sedmé kapitole rohem mluvícím rouhání a vyvracejícím tři rohy. Pohanský Řím je jedinou mocí, avšak papežský Řím je mocí dvojí, představující papežskou církev, jež vládne nad státnictvím předchozích politických struktur pohanského Říma. Roku 1798 papežská moc utrpěla svou smrtelnou ránu, avšak nepřestala být církví; pouze přestala být šelmou biblického proroctví, neboť občanská moc, kterou dříve ovládala, jí byla odňata.

Druhým Římem je papežský Řím a jako mocnost (šelma) biblického proroctví působil pouze tehdy, když měl schopnost ovládat moc státu, aby uskutečňoval své rouhavé záměry. První Řím byl jedinou mocností, druhý Řím byl dvojí mocností a třetí Řím je trojí mocností. Tři projevy Říma se řídí týmiž zásadami jako každá trojí aplikace proroctví. Z prorockého hlediska jsou tři běda, tři Babylóny, tři Římové a tři Eliášové. Z hlediska typu a antitypu jsou první dva projevy kteréhokoli z trojích uplatnění typy, které poskytují stín třetího naplnění, jež je antitypem a podstatou trojí aplikace proroctví.

U Říma charakteristiky prvních dvou Římů ukazují, že jak pohanský, tak papežský Řím udělovaly svému vládci titul Pontifex Maximus. Proto by titulem vládce moderního Říma byl Pontifex Maximus, titul, který nikdy nebyl přisuzován žádnému prezidentovi Spojených států. První dva Římové by překonali tři zeměpisné překážky, aby ustanovili autoritu na trůnu svého konkrétního historického období. Neexistuje žádný důkaz, že by Spojené státy do roku 1798 překonaly tři zeměpisné překážky.

První dva Římy měly určité časové období, v němž bylo určeno, že budou vládnout svrchovaně. Ve verši dvacet čtyři Daniela jedenácté kapitoly je pohanský Řím označen jako vládnoucí po „čas“, neboli tři sta šedesát let, což také činil od bitvy u Actia roku 31 př. Kr. až do roku 330 po Kr. Papežský Řím je opakovaně označován jako vládnoucí po dobu tisíce dvou set šedesáti let poté, co byly odstraněny tři rohy, od roku 538 až do roku 1798. Ve dvacáté třetí kapitole Izajáše jsou Spojené státy označeny jako kralující sedmdesát symbolických let, jako za dnů jednoho krále, avšak před svou vládou po sedmdesát symbolických let nikdy neodstranily tři zeměpisné překážky.

Moderní Řím je v jedenácté kapitole Daniela, ve verších čtyřicet až čtyřicet dva, představen jako ten, jenž překonává tři zeměpisné překážky — krále jihu, nádhernou zemi a Egypt —, a když jsou tyto tři překážky poraženy a podrobeny Římu, utvářejí pak trojí spojenectví draka, šelmy a falešného proroka. Jan nás rovněž zpravuje, že smrtelná rána papežské šelmy je uzdravena a že pak vládne po čtyřicet dva symbolických měsíců.

Šelma, která vládne po čtyřicet dva symbolických měsíců poté, co se její smrtelná rána zahojí, je římská moc.

Pohanský, první Řím, vládl svrchovaně po tři sta šedesát let v naplnění Daniela, kapitoly jedenácté, verše dvacátého čtvrtého, a učinil tak poté, co odstranil tři zeměpisné překážky v naplnění Daniela, kapitoly osmé, verše devátého.

Papežský, druhý Řím, svrchovaně vládl po dobu tisíce dvou set šedesáti let v naplnění několika míst Písma, a učinil tak poté, co odstranil tři zeměpisné překážky v naplnění Daniele, kapitoly sedmé, veršů osm a dvacet.

Moderní Řím přemáhá v Danieli 11,40 krále jihu a poté v 11,41 přemáhá nádhernou zemi a v 11,42 přemáhá Egypt. Moderní Řím je králem severu v 11. kapitole Daniela.

Pohanský Řím, první Řím, byl mocností pronásledující, a papežský Řím, druhý Řím, byl mocností pronásledující; a proto i moderní Řím bude mocností pronásledující.

Spojené státy se budou podílet na třetím pronásledování uskutečněném novodobým Římem, avšak to neidentifikuje Spojené státy jako papežskou moc; pouze to označuje jednu charakteristiku vztahu Spojených států k papežské moci v posledních dnech.

Ti, kteří chtějí tvrdit, že Spojené státy jsou v posledních dnech „loupežníky tvého lidu“, používají trojí aplikaci tří Římů k tomu, aby nesprávně ztotožnili Spojené státy. Chybná metoda, kterou v souvislosti s trojí aplikací používají, spočívá v tom, že určí určitý znak prvních dvou Římů a trvají na tom, že třetím Římem je prorocký znak Říma, a nikoli sám Řím.

Identifikují Konstantinův první historický nedělní zákon z roku 321 po Kr. a poté nedělní zákon papežského Říma z roku 538 po Kr., aby tvrdili, že brzy přicházející nedělní zákon ve Spojených státech vymezuje Spojené státy jako novodobý Řím; zároveň svou mylnou aplikaci směšují tím, že Ježíšovo varování k útěku, když nastanou „ohyzdnosti zpustošení“, o nichž mluvil Daniel, spojují s nedělním zákonem. „Ohyzdnost zpustošení“, o níž mluvil Ježíš, poukazuje na dva nedělní zákony v posledních dnech, avšak jde o zcela odlišnou symboliku v tom, že je to varování k útěku, nikoli varování, aby se člověk vyhnul znamení šelmy. Jejich mylná představa se vůbec ani nevypořádává s tím, že v posledních dnech existují dva konkrétní nedělní zákony.

„Ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel,“ byla znamením, které Ježíš dal svému lidu, aby rozpoznal, kdy má uprchnout před nadcházejícím zničením Jeruzaléma, když pohanský Řím od roku 66 do roku 70 po Kr. obléhal a poté zničil svatyni i město.

Když se blížil rok 538, křesťané té doby rozpoznali, že církev byla zkažena kompromisem s náboženstvím pohanství, a na základě Kristova varování a ve spojení se světlem daným skrze svědectví apoštola Pavla ve druhé kapitole Druhého listu Tesalonickým uprchli do prorocké pustiny dvanácti set šedesáti let.

Kompromis mezi pohanstvím a církví byl varovným znamením, které vedlo křesťany oné doby k tomu, aby se oddělili od papežského Říma; je však třeba poznamenat, že světlo, jímž Pavel přispěl k Ježíšovu varování, aby utekli, je týmž oddílem, v němž William Miller dospěl k porozumění, že „ustavičná oběť“ v knize Daniel představovala pohanský Řím. Prorocký vztah mezi tím, že pohanský Řím zadržoval, a poté odpadl, aby papežský Řím mohl vystoupit na trůn, byl pravdou, jíž bylo nutno rozumět, neboť důsledky nerozpoznání onoho prorockého vztahu měly přivést mocný blud na ty, kdo tuto pravdu nemilovali. Sestra Whiteová pojednává o téže historii:

Prorocký vztah mezi Spojenými státy a papežstvím v posledních dnech byl předobrazen a zdůrazněn tím, jak Pavel určil vztah mezi pohanským a papežským Římem v období vedoucím k roku 538 po Kr. V trojím uplatnění Říma pohanský Řím naplnil Ježíšova slova, která označovala ohavnost zpustošení jako znamení k útěku, a papežský Řím rovněž naplnil Ježíšova slova. Sestra Whiteová poukazuje na další naplnění Kristových slov.

Pro křesťany v době Kristově toto varování určovalo, kdy mají uprchnout z Jeruzaléma. V pátém a šestém století vedlo toto varování křesťany k útěku na poušť.

Ježíš vždy znázorňuje konec nějaké věci jejím počátkem, neboť On je Alfa i Omega. Varování před ohavností zpustošení v dějinách papežského Říma bylo rozpoznáno tehdy, když byla papežská moc rozpoznána jako stojící na svatém místě.

Toto varování je zaznamenáno u Matouše, Marka a Lukáše a každý záznam vykazuje nepatrnou odchylku ve znění. Matouš uvádí: „Když tedy uvidíte ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, jak stojí na svatém místě,“ a Marek uvádí: „když uvidíte ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, jak stojí tam, kde nemá.“ Lukáš uvádí: „když uvidíte Jeruzalém obklíčený vojsky, tehdy vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. Tehdy ať ti, kteří jsou v Judsku, utečou do hor.“

Všechna tři svědectví se vztahují společně. Konkrétněji řečeno, Lukášova zmínka o tom, že Jeruzalém bude obklíčen vojsky, určuje varování, že když pohanský Řím v roce 66 po Kr. zahájil své obléhání Jeruzaléma, křesťané, kteří se ještě nacházeli v Jeruzalémě, měli ihned uprchnout. Matoušova zmínka o „svatém místě“ odpovídá Pavlovu označení „člověka hříchu“, který „sedí v chrámu Božím a vydává se za Boha“, a tak představuje papežské naplnění „ohyzdnosti zpustošení“. Marek označuje ohyzdnost zpustošení stojící tam, kde stát nemá, a to odpovídá varování k útěku, danému adventismu v posledních dnech. Dvě z těchto varování jsou spojena s příkazem, že kdokoli čte toto varování, má mu rozumět, a všechna se vztahují ke znamení, které mělo křesťany dané doby upozornit, aby uprchli.

Nesprávné použití trojí aplikace, jež je překrucováno těmi, kdo tvrdí, že „lupiči z tvého lidu“ jsou Spojené státy, tvrdí, že když se při nedělním zákonu ve Spojených státech naplní „ohavnost zpustošení“, tehdy vynucovaný nedělní zákon označuje Spojené státy za novodobý Řím, neboť jak pohanský, tak papežský Řím již dříve nedělní zákon vynucovaly.

Problém této chybné aplikace spočívá v tom, že nedělní zákon pohanského Říma byl vydán roku 321 po Kr., avšak naplnění „ohyzdnosti zpustošení“ pohanským Římem nastalo již roku 66 po Kr., tedy 255 let před nedělním zákonem z roku 321 po Kr. Stejně tak kompromis, který zplodil „člověka hříchu“, se uskutečňoval již za Pavlových dnů, když řekl: „tajemství nepravosti již působí“, avšak papežský nedělní zákon přišel až o více než čtyři století později. První dva svědkové v trojím použití proroctví ustanovují charakteristiky třetího naplnění posledních dnů. „Ohyzdnost zpustošení“ v posledních dnech na základě dvou historických svědků a tří biblických záznamů Kristových slov představuje varování k útěku, nikoli prosazování nedělního zákona.

V příštím článku rozložíme, proč je tato aplikace chybná v kontextu ustálených pravidel spojených s trojí aplikací proroctví a proč je ztotožnění nedělního zákona v rámci varování daného Kristem nesprávným podáním prorockých dějin.