Řím ustavuje vidění – číslo šest

Zabýváme se šesti liniemi prorockého sporu, které se v dějinách adventismu odehrály od roku 1798 až do současnosti.

Předchozí článek se zabýval prvním a posledním sporem týkajícím se římské moci a nyní se budeme věnovat sporu, který vznikl mezi Uriášem Smithem a Jamesem Whitem. Uriáš Smith vložil do třicátého šestého verše svůj vlastní „soukromý výklad“.

Smith uznal, že mocí v předchozím verši byl „papežský Řím“, avšak tvrdí, že charakteristiky verše třicátého šestého nejsou prorockými charakteristikami, které by určovaly papežský Řím. Toto tvrzení je nepravdivé. Je třeba připomenout, že při odboji v roce 1863 bylo sedm časů z dvacáté šesté kapitoly Leviticus odloženo stranou, a proto bylo odmítnuto i znázornění sedmi časů na obou tabulích Abakuka. Jak tabule z roku 1843, tak i tabule z roku 1850 znázorňují sedm časů v samém středu tabulí a obě znázornění umisťují kříž do středu linie sedmi časů. Když v roce 1856 přišlo nové světlo o sedmi časech a bylo poté odmítnuto, znamenalo to odmítnutí dvou tabulí Abakuka a také autority Ducha proroctví, který tak jasně potvrzuje, že obě tabule byly vedeny Bohem.

Podle sestry Whiteové je posledním satanovým podvodem zbavit svědectví Božího Ducha jeho účinnosti; a zde prvním podvodem bylo zbavit svědectví Božího Ducha jeho účinnosti, a to zároveň představovalo současné odmítnutí základních pravd na obou tabulích, a konkrétněji sedmi časů.

Při vzpouře roku 1863 to nebyl nikdo jiný než Uriah Smith, kdo vytvořil padělaný diagram z roku 1863, který odstranil linii sedmi časů. Do roku 1863 Uriah Smith zavřel oči před světlem sedmi časů a nebyl schopen vidět, že Daniel označuje dvě „rozhořčení“. Tato dvě rozhořčení představují sedm časů proti severnímu království Izraele a jižnímu království Judy. První proti deseti severním kmenům začalo roku 723 př. Kr. a skončilo roku 1798 a druhé začalo roku 677 př. Kr. a skončilo roku 1844.

Gabriel přišel k Danielovi v osmé kapitole, aby vysvětlil vidění marah, a v souvislosti se svým dílem poskytl druhého svědka pro rok 1844. Dva tisíce tři sta let z osmé kapitoly knihy Daniel skončilo v roce 1844, ale právě tak tehdy skončilo i poslední ze dvou rozhořčení proti severnímu a jižnímu království.

Poslední konec předpokládá první konec. Poslední ze dvou rozhořčení, jež je jednoduše jiným vyjádřením sedmi časů, skončilo roku 1844 a první rozhořčení skončilo roku 1798. Verš, o němž Smith tvrdil, že neobsahuje žádná určení týkající se papežské moci, označoval rok, kdy papežství obdrží svou smrtelnou ránu.

„Král“ ve verši třicátém šestém bude „prospívat, dokud nebude dovršeno rozhořčení“. Povšimněte si, co Smith píše o Danielovi, kapitole osmé, verších dvacátém třetím a dvacátém čtvrtém v téže knize, v níž tvrdí, že papežská moc nemá správné atributy k naplnění verše třicátého šestého.

Smith v dané pasáži dvakrát uvádí, že prorocké charakteristiky pohanského a papežského Říma jsou zaměnitelné, neboť jsou jednoduše projevem Říma ve jeho dvou fázích, podobně jako směs železa a hlíny ve druhé kapitole Danielovy knihy, kterou sestra Whiteová označuje za symboly církevnictví a státnictví. Když Daniel ve verších, jimiž se Smith zabývá, uvádí, že Řím „bude prospívat a jednat“ a že Řím „způsobí, aby lest prospívala v jeho ruce“, Smith tvrdí, že ve verši třicátém šestém „král“, který „bude prospívat, dokud nebude dovršeno rozhořčení“, označuje prorockou charakteristiku jak pohanského, tak papežského Říma. Poté však tvrdí, že žádná z charakteristik Říma ve verši třicátém šestém se nevztahuje na papežskou moc.

Odkázali jsme se na Smithe na podporu ztotožnění Říma s lupiči, kteří ustanovují vidění, a jedním ze čtyř prorockých znaků ve čtrnáctém verši je, že se Řím povyšuje.

Smith tvrdí, že charakteristiky krále ve verši třicet šest neodpovídají papežské moci, ačkoli dříve hájil názor, že to byl Řím ve verši čtrnáct, kdo se vyvyšuje. Avšak král ve verši třicet šest „se bude vyvyšovat“. Tentýž král ve verši třicet šest bude „mluvit podivuhodné věci proti Bohu bohů“. V Danielovi papežská moc „bude mluvit veliká slova proti Nejvyššímu“ a v knize Zjevení se papežská moc rouhá proti Nejvyššímu.

Každý prorocký znak papežské moci je označen ve třicátém šestém verši.

Lidští vykladači jsou mnohdy nespolehliví, avšak mnozí adventističtí vykladači dosvědčují zjevnou pravdu, že to byl třicátý šestý verš, který apoštol Pavel parafrázoval ve 2. Tesalonickým, když pojednával o člověku hříchu.

Verš třicet šest uvádí, že „se povýší a vyvýší nade všecky bohy“, a Pavel říká, „aby byl zjeven onen člověk hříchu, syn zatracení; který se protiví a povyšuje nade všecko, co se nazývá Bohem anebo čemu se vzdává božská pocta.“ Je zřejmé, že Smith neměl žádnou prorockou autoritu k tomu, aby tvrdil, že král z verše třicet šest je odlišný od krále, o němž je řeč ve verších, které k verši třicet šest předcházejí. Po stránce gramatické neměl žádné oprávnění pro své chybné použití a jeho tvrzení, že tak učinil proto, že verš třicet šest neobsahuje žádné znaky papežské moci, bylo překrucováním Písma ve snaze ustavit soukromý výklad.

V průběhu let laodicejského adventismu se objevilo mnoho adventistických teologů, kazatelů a autorů, kteří se zabývali otázkou, zda je Smithova aplikace podle jejich názoru správná, či nesprávná. Australský kazatel Louis Were, již dávno zesnulý, strávil převážnou část své služby odporem vůči Smithovu falešnému prorockému modelu. Důvodem jeho odporu nebylo pouze to, že Smith nakonec ztotožnil krále, který přichází ke svému konci ve verši čtyřicet pět, s Tureckem, nýbrž také to, že Smithova výkladová platforma vedla k nesprávné aplikaci Armagedonu. V osmdesátých letech, nebo přibližně tehdy, napsal jeden adventistický autor knihu nazvanou Adventists and Armageddon, Have we Misunderstood Prophecy? Autorem je Donald Mansell a kniha je dosud dostupná.

Mansell sleduje dějiny vedoucí k první světové válce a druhé světové válce a ukazuje, že když se obě tyto války začaly jevit jako blížící se, adventističtí evangelisté začali používat Smithovu falešnou aplikaci Turecka, které pochoduje k doslovnému Jeruzalému, jako znamení Armagedonu a konce světa. Na základě záznamů o členství v církvi dokládá, že s blížící se každou z těchto válek bylo do členství adventistické církve přivedeno mnoho duší na základě prorockého důrazu evangelistů, vycházejícího ze Smithova mylného pojetí Armagedonu.

Když některá z válek skončila a chybné předpovědi se nenaplnily, církev ztratila více členů, než kolik jich získala díky prorockému modelu, který vytvořil Smith.

Tím, že Smith odmítl základní poselství milleritů a byl ochoten prosazovat svůj soukromý výklad veršů třicet šest až čtyřicet pět knihy Daniel, vytvořila Smithova logika prorocký model založený na aktuálních událostech.

V polemice mezi Smithem a Jamesem Whitem o králi, který dospívá ke svému konci v posledním verši jedenácté kapitoly knihy Daniel, předložil James White logiku, která výstižně představovala Smithův vratký prorocký základ. White učil, že „proroctví plodí dějiny, avšak dějiny neplodí proroctví.“

Adventističtí evangelisté, kteří působili před oběma válkami, využívali rozvíjející se dějiny k tomu, aby předkládali Smithův vadný prorocký model Armagedonu, a jejich dílo, které se v období před válkami zdálo být tak požehnané, přineslo v konečném důsledku ztrátu, když se ukázalo, že tento prorocký model je založen na soukromém výkladu.

Smithova ochota prosazovat soukromý prorocký model krále ve třicátém šestém verši přinesla také ovoce v podobě nesprávné aplikace šesté rány a Armagedonu.

Jak jsme již dříve poukázali, šestá rána přichází po skončení lidské doby milosti, takže výstraha obsažená ve slovech „střez si roucho“ se musí vztahovat k otázce zkoušky, která nastává předtím, než Michael povstane, lidská doba milosti se uzavře a začne první rána. Šestá rána označuje činnost draka, šelmy a falešného proroka, kteří tvoří trojjediné spojení, jež se sjednocuje při brzy přicházejícím nedělním zákonu. Toto trojité spojení je novodobý Řím a symbolem, který toto trojité spojení novodobého Říma označuje a ustavuje, jsou „násilníci z tvého lidu“, kteří se „pozdvihují, aby naplnili vidění“, a „padnou“.

Varování šesté rány, je-li pochopeno, umožňuje duši zachovat si svůj oděv; je-li však odmítnuto, zanechává duši nahou, což je jeden z pěti znaků laodicejského stavu. Symbolem, který toto varování ustavuje, jsou lupiči z tvého lidu, kteří se povyšují a nakonec padají. Šalomoun řekl, že nemá-li Boží lid toto vidění, hyne.

Hebrejské slovo „zahynout“ znamená „obnažit“, a Jan zaznamenal: „Blahoslavený, kdo bdí a ostříhá svá roucha, aby nechodil nahý a neviděli jeho hanbu.“ Smith se mýlil ohledně krále Severu a tento falešný prorocký základ mu umožnil rozvinout prorockou aplikaci, která, je-li přijata, působí nahotu, jež je symbolem Laodicejských, kteří jsou vyvrženi z úst Páně.

Smith neměl žádný problém obhajovat svou novou mylnou identifikaci krále severu proti Jamesi Whiteovi, manželu prorokyně. Adventističtí historikové i sestra Whiteová se zabývají jejich známým sporem. Ellen Whiteová pokárala jak svého manžela, tak Smithe za to, že dopustili, aby jejich rozdílný názor na to, koho představuje král severu v Danielovi jedenácté kapitole, byl vynesen na veřejnost. V úplně první adventistické publikaci po Velkém zklamání roku 1844 James White napsal:

Když Smith představil své takzvané „nové světlo“ k tématu „poslední mocnosti v jedenácté kapitole Daniela“, James White chápal Smithovu aplikaci nikoli jako nové světlo, nýbrž jako útok na základy. Spor o Řím jako krále severu v Danielovi 11, který proběhl mezi Uriahem Smithem a Jamesem Whitem, má určité specifické rysy, které máme jako studenti proroctví dát do souvislosti s ostatními spory v dějinách adventismu týkajícími se symbolu Říma.

Jedním z těchto znaků je zavedení soukromého výkladu. Dalším znakem je, že uplatnění soukromého výkladu vyžaduje překroucení prosté gramatiky, neboť Smith nejen přehlížel, že každý prorocký znak ve verši třicet šest se vztahuje k Římu, ale přehlížel i to, že gramatická stavba vyžaduje, aby král z verše třicet šest byl týž král, jaký je představen v předchozím oddílu.

Další skutečností je, že soukromý výklad představoval odmítnutí základních pravd. Další je, že představuje odmítnutí autority Ducha proroctví. Další charakteristikou je, že první mylná představa týkající se Říma povede k prorockému modelu, který člověku neumožňuje zachovat si roucho, když se přibližuje závěr doby lidské zkušební lhůty. Další byla ochota veřejně prosazovat svůj soukromý výklad. Další je, že soukromý výklad je nevyhnutelně označován za nové světlo. Všechny tyto rysy jsou zastoupeny v rámci současné diskuse o „lupičích tvého lidu“.

Když se poslední spor Říma, který byl předobrazen prvním sporem Říma označujícím „násilníky z tvého lidu“, spojí s prorockou linií sporu Uriáše Smithe a Jamese Whitea, uvidíme, že jedna skupina bude budovat svůj prorocký model na soukromém výkladu, který odmítá základní pravdu.

Odmítnutí základních pravd automaticky představuje odmítnutí autority Ducha proroctví, který tyto základní pravdy tak přesvědčivě obhajuje. Taková skupina bude také ochotna veřejně předkládat své názory bez ohledu na jakékoli obavy, které mohou být vzneseny ohledně dopadu, jaký by toto učení mohlo mít na Boží lid po celém světě.

Bezprostředně po roce 1844, v první generaci adventismu, byl zaveden další spor týkající se Říma. Tento spor byl nadále rozdmýcháván, až byl ve třetí generaci adventismu přijat mylný názor. Spor o „ustavičnou oběť“ budeme v modelu „řádek za řádkem“ považovat za čtvrtou ze šesti linií, které nyní zkoumáme.

Než se však budeme zabývat čtvrtou linií římských sporů, je třeba připomenout, že jsme v předchozím článku, když jsme se věnovali desátému verši jedenácté kapitoly knihy Daniel, uvedli: „Desátý verš také přímo spojuje „sedm časů“ z Leviticu dvacet šest se skrytými dějinami, avšak tato linie pravdy leží mimo to, co zde předkládáme.“

Uriah Smith byl vůdčí osobností při odmítnutí sedmi časů v roce 1863. Odmítl rozšíření poznání o tomto předmětu, které bylo předloženo v článcích na toto téma, sepsaných Hiramem Edsonem a uveřejněných v Review roku 1856. Důsledky toho, že Smith byl spojen s hnutím, které předložilo sedm časů, avšak poté odmítlo rozšíření poznání právě o tomto předmětu, rovněž přesahují rámec tématu charakteristik Smithova uvedení toho, co prohlašoval za nové světlo ve věci krále severu; avšak až uzavřeme náš přehled linie adventistických sporů o Řím, vrátíme se jak k významu desátého verše jedenácté kapitoly knihy Daniel, tak i k tomu, co je představováno Smithovým odmítnutím laodicejského poselství, které přišlo roku 1856 spolu s rozšířením poznání o sedmi časech.